Štuk se vrací, nevěříte? Kdysi populární svrchní vrstva omítky, typická pro okrasné římsy a plastiky zažívá opět cestu na výsluní. Pokud však chcete kvalitní práci, musíte sáhnout po prvotřídním štukatérství. V tomto článku si něco řekneme o štuku a také poradíme, kde vybrat toho pravého řemeslníka.
Jedná se o směs sádry, hašeného vápna, zjemněného písku a najemno rozdrcených cihel či mramoru. Nesmí chybět ani voda! Po rozmíchání se utvoří jemná, avšak velmi přilnavá hmota. Právě díky těmto vlastnostem si získala oblibu mnoha řemeslníků a zámožných lidí, kteří chtěli na domech nejrůznější plastické ornamenty.
Štuk, tedy "malta" se připravovala v poměru 1:1 z jemného písku a vápna. Přidáním vody vznikla řídká směs, která se přelévala přes jemné síto do kádí. Po ustátí došlo k odebrání vody a zhoustnutí malty, která tak získala svou vláčnost. Před zpracováním bylo nutné do směsi přidat sádru a cement.
Víte, kdy byl použit první štuk? Překvapivě už v antickém Římě. Štukováním se zdobily budovy už v renesanci, později baroku, a nakonec i v secesní architektuře. Vlivem zvyšování efektivity stavitelství se štuk pomalu vytratil, což vedlo k zapomnění.
Dnes se označuje slovem štuk jemná maltová směs, dosahující zrnitosti do 1,5mm. Ta je aplikována na jádrovou omítku pomocí metody filcování. Pro práci s moderním štukem se používá speciální filcové a gumové hladítko.
Bohužel se štuk za tu dobu změnil, nyní se používá vápenný, který tvoří:
Nanášení štuku je velmi podobné například nanášení omítky na stěnu. Pro nanášení je použito čistě lidské zručnosti a speciálních nástrojů (hladítka). Ocelovými nebo plastovými hladítky se prvně nanáší vrstva o tloušťce 1 až 2mm, která se nechá zavadnout. Následně se povrch dál upravuje pomocí filců. V dnešní době existuje hned několik druhů štuku. Nejpoužívanější jsou: